Na Štědrý den do práce

Bylo teplo, mlha, nikde ani živáčka, jen jeden popelář se na cestě do práce zdržoval s foťákem a přemýšlel proč vánoce přesunuli na podzim. No, hlavně že je co fotit... ;)

Padám, tedy jsem!

jsem lístek poslední,
létám si nad zemí,
můj život nevšední
nudný zdá se mi
a pomalu klesám
dolů na chladnou zem,
tiše si říkám:
padám tedy jsem!

o hvězdách

Hvězdy jsou jen moje sny o budoucích obrazech...

Pár letošních popelářských

Už docela dlouho fotím svojí práci a pořád mi sem tam přibude i celkem slušná fotka. Letos dělám už po třetí kalendář pro paní, u které v práci fasuju erár a jak se tak hrabu v letošních fotkách, říkal jsem si, že bych nějakou popelařinu měl mít i na svém blogu ;)

Šťastný

Dnes ráno cestou do práce jsem si pouštěl do oušek a zároveň tak trochu "prozpěvoval" písničku Happy od Pharrella Williamse. Udělala mi dobrou náladu a tak jsem ji dal do smyčky a začal i za chůze podupávat a podivně se prokrucovat, což by si někdo mohl vyložit i jako tanec. Pár lidí na mě sice koukalo divně, ale jedna paní, co mě zná, se smála a ptala se, co blbnu. Vysvětlil jsem a pustil skladbu nahlas. Smála se dál a spolu se svou kolegyní se přidala a jelikož jsme ještě větší kus cesty do práce měli společný, "protančili" jsme ho spolu. Pár dalších lidí sice opět divně koukalo, ale už mnohem víc se usmívalo a smálo. Do práce jsem nakonec dorazil o něco později, ale dobrá nálada mi přes všechny problémy moje i ostatních lidí na celém světě vydržela celý zbytek dne až doteď a asi ještě vydrží. Asi budu cestou do práce "tančit" a "zpívat" častěji...

o útěcích z kruhů

utíkaje z kruhu všedních dní
našel jsem kapku síly poslední,
vrátil se k starým dětským hrám
a pochopil, že nikdy nejsem sám...

Naposled...

Tak zítra ti už jen z dálky zamávám Jani a budeš patřit jim. Nebo spíš k nim. Sbohem krásko...

otroci strachu

jsme jen otroci strachu
sami sebou věznění
rozum je na útěku
a my jako šílení
s bekotem ovcí
jen víříme prach
zatímco lovci
sbírají další strach...

Už nebudu Jani

Vždycky jsi po mně chtěla, ať nekouřím a snažila ses mě přesvědčit a motivovat všemi možnými způsoby, abych přestal...
Tak já už nebudu.
Slibuju, že doutníček ani cigaretu už si nikdy nezapálím.
Ale bez dýmky bych se Jani neobešel, to doufám chápeš...
Pozdravuj bráchu!

sbohem

Když odcházejí andělé

světější než ti v kostele,

když slzy padají nejen z nebe,

potom i slunce strašně zebe

a v každé slze, co jde k zemi,

je slyšet smutek nad písněmi,

které už nikdy nezazní,

nad nesplněnými sny...

OVART podzim 2015

Sice jsem měl na facebooku všechny fotky co budou tady, ale nedá mi to. Měl jsem tu čest a radost být pozván k účasti na úžasné fotografické akci v Dobšicích a perfektně jsem si to užil. Splnila se moje očekávání a nejen, že jsem krásným způsobem zrelaxoval a viděl krásné fotky v tisku, ale hlavně jsem poznal lidi, které jsem znal jen podle fotek a komentářů na internetu. Byla to energetická bomba a já z toho stále ještě žiju a asi mi to dlouho vydrží jako přenosný zdroj energie. Ještě jednou děkuju všem zúčastněným a hlavně Přemkovi za to, jak krásný jsem měl víkend.

Focení s tátou 2

To focení s tátou bylo pro mě opravdu víc než příjemným zážitkem a fotek bylo víc než těch pět, které jsem tu dal k dobru v minulém příspěvku. Je jich mnohem víc, ale dám už jen pět dalších, protože dobrého pomálu a všeho moc škodí ;)

Focení s tátou

  Jsou okamžiky, které si uvědomuju až zpětně a najednou vím, jak byly úžasné. Tenhle víkend jsem si to ale uvědomoval hned v průběhu toho zážitku a o to víc jsem si to užil...

  Měl jsem doma na návštěvě rodiče a v sobotu po obědě jsem je chtěl vzít na kafe do své oblíbené kavárny. Mámě se nechtělo a tak jsme šli s tátou sami a nejen že jsme si dali dobrou kávu, ale nakonec z toho byla víc než příjemná vycházka kouskem Kroměříže a nádherně podzimní Podzámeckou zahradou. Na té procházce jsme si povídali o všem možném a hlavně taky fotili. A já si to strašně užíval, protože jednak bylo co a druhak mám strašně málokdy možnost fotit s tátou. Je to náš společný koníček, záliba nebo jak to správně nazvat a máme tak málo možností ho spolu prožívat...

Toulavým vězňům

putováním uvězněnou krajinou

přes strmé kopce a po liniích mříží

objevíš myšlenky, které jinak zahynou

protože někdo je rozvěsil po křížích

za sítí mříží a za každým kopcem zvlášť

budeš blíž hřbitovu starých tužeb svých

tam náhle poznáš za čím utíkáš

a proč tak pomalu taje v srdci sníh

Večer v Ponorce

  Včera jsem se zúčastnil v olomoucké Hospodě U Muzea, zvané ponorka, docela příjemné akce a to vernisáže výstavy Výtvarného klubu Tvrdé Játro Brno. Sice jsem se tam nesetkal se všemi, s kterými jsem chtěl, ale zato jsem si prohlédl zajímavé vystavené práce, poslechl zajímavého písničkáře Vladimíra Smutného, narazil na trošičku hospodského umění a především jsem se konečně naživo setkal se zajímavým básníkem, fotografem, dýmkařem a především člověkem, Františkem Vrbou a jsem za to moc rád. A nesmím zapomenout na svou úžasnou snoubenku, která tam jela se mnou a i když to nebyl tak úplně šálek její kávy, vydržela to tam se mnou a snad nakonec byla i docela spokojená.

Vladimír Smutný

dílo neznámého umělce

František Vrba a jeho publikum ;)

o útěcích z vězení

už se mi stalo, že jsem utíkal z vězení...

dodnes si nejsem jistý, jestli jsem byl neviný,
ale vím že v cele mě kus zbyl

a i za ostnaté dráty jsem se zachytil

Pinholitida - encyklopedické heslo

Pinholitida (latinsky Pinholitis) je nemoc postihující především fotografy. Vyskytuje se v několika různých formách s podobnými průběhem a příznaky. Nejčastěji byly zaznamenány Pinholitis Camerum Obscurum a Pinholitis Digitalum. Fotografové postižení touto chorobou obvykle trpí ztrátou schopnosti vnímat ostrost a některé jiné technické detaily u fotografií, ale pouze při záchvatech nemoci. Míra těchto příznaků je téměř u každého postiženého jiná a faktory, které by ji ovlivňovaly, nejsou dosud známy a mimo záchvaty choroby se téměř nedají pozorovat. Ve chvílích nejsilnějšího náporu nemoci napadení jedinci stojí u svých stativů a exponují na velmi dlouhé časy.

  Jednotlivé formy choroby se dají rozpoznat podle toho, ve kterých předmětech se postižení snaží vytvořit otvory malých rozměrů. U Pinholitis Camerum Obscurum jsou to nejrůznější předměty od speciálně vyvinutých pro tišení příznaků choroby (kde jsou otvory předem vytvořeny), přes krabice od bot až po cokoliv, v čem se dá vytvořeným otvorem nechat působit světlo na světlocitlivý materiál. Jsou známy i případy, kdy nemocní udělali otvor v úložném prostoru nákladního vozidla skříňového typu.

  Pinholitis Digitalum nutí postižené tvořit otvory v čemkoliv, čím se dá nahradit objektiv na těle digitálních fotoaparátů. I zde existují náhražky, které dokonce napodobují skutečné objektivy a otvor je v nich vytvořen předem, postižení však velmi často navrtávají krytky těla digitálních fotoaparátů, ale jejich obětí se stávají i předměty k tomuto účelu zdánlivě nepoužitelné, jako například víčka od jogurtů.
  Nemoc je při současném stavu lékařské vědy sice léčitelná, ale zatím není znám případ definitivního vyléčení u nakažených. Jedním z používaných způsobů léčby jsou například fotografické workshopy všeho druhu, ale jejich účinnost je velmi nízká.
  Zatím není znám ani žádný případ, kdy by pinholitida způsobila smrt nemocného.